Týdenní závod v Pyrenejích – až na dno svých sil
Dovolená, to je to, nač se pracující člověk velice těší. Já mám to štěstí, že je mi práce i potěšením, ale stejně je fajn se jednou za čas odstřihnout na déle, než na prodloužený víkend. Přirozeně jsem si představovala, jak se vyvalím na pláži u moře, nejlíp někde v Dubaji na umělém ostrově, otevřu si knihu a oddám se snění. Pak ale přišel Honza a odprezentoval mi svůj návrh. Etapový přeběh Pyrenejí, jen 250 km a nějakých 15 000 m převýšení – ve dvojicích.
Nejvíce kilometrů v kuse jsem doposud běžela na P100. Nakonec jsem ale s pár podmínkami souhlasila. Rozbili jsme prasátko a místo nového gauče jsme koupili 2 ks startovného. Přece jenom, 900 euro na jednoho není málo.
Krom strachu z opotřebení tělesné schránky jsem měla trochu obavy, jak ten nonstop běh spolu přežijeme. Dobře, přiznávám bez mučení, bylo pár okamžiků, kdy bych ho nejraději poslala k šípku a situace se nejednou teatrálně vyhrotila. Kopce byly ale naštěstí tak dlouhé, že jsme nahoře nevěděli, kvůli čemu jsme se dole pohádali.
1. etapa (35,3 km/2150 m+/5:19)
Do Španělska jsme přiletěli den předem. Další den ráno budíček v 6:00 a nebyla bych to já, aby mě něco nebolelo, jen pro sichr Honzovi oznamuji, že mě tahá pravé stehno. V 7:45 přesun na start. Záhy po startu zjišťujeme, kde je naše místo. Tým Tuga Active – Ragna Debats (má skoro stejně i-tra bodů jako Honza) a Pere Aurell (má 2x objemnější stehno než Honza) se nám tempem 4 min/km do kopce nenávratně vzdalují. My si klušem pohodičku, odhadujeme naše možnosti, ladíme tempo, zvykáme si na netypicky parné zářijové podnebí a upravujeme pitný režim. Mimochodem, co se toho pitného režimu týče, tak nám oběma posloužil perfektně batoh od značky RaidLight.
Vydrápeme se na první kopec a první horskou pyrenejskou louku. Široká vlnící se pláň, vysoko nad obzorem. Nádhera, po tomhle se, s zatím čerstvými nohami, běží samo. Druhá půlka trasy je mírně technická, lochneska nahoru a dolů. Do cíle dobíháme bez viditelných ztrát na hezkém druhém místě. Dle rad místních fyzioterapeutek skáčeme do ledové tůňky a zahajujeme tolik potřebnou regeneraci.
2. etapa (38 km/1600 m+/ 5 hod)
Honza místo videí zběsile fotí. Dělám, že běžím. Cíl chutná báječně!
K več
eři si vyslechneme povídání Emmy Roca. Mluví španělsky, rychle, důrazně. Sice rozumím jen každé třetí slovo, ale Honza přestává žvýkat a viditelně bledne, tak tuším, že to je vážné. Emma je biochemička a tak moc dobře ví, co se s tělem děje při ultramaratonech. Tour de France je proti etapáku pohodička, proto jej nikdo neběhá.
Shrnula bych to takto:
- od 4 dne tělo neregeneruje
- pokud pijeme málo jsme mrví
- pokud pijeme moc jsme mrtví
- to samé platí o jídle
- a o spánku
Večer jsem se chystala vyzkoušet TerraClaw250, čekala nás dlouhá, horská etapa. Doposud jsem běžela v nových Trailtalonech250, které jsou hodně široké a pohodlné. Jenže, ouha, já se do druhých bot prostě nenasoukala. Nateklo mi úplně všechno. Ani ledová sprcha nepomohla. Na druhou stranu jsem aspoň zapomněla na to pravé stehno. Co se týče oblečení, tričko i kraťásky od značky Kari Traa byly opravdu perfektními parťáky!
3. etapa – 48 km/2500 m+/ 8:10
Bála jsem se, tahle etapa byla dlouhá. Beru hůlky, budou se hodit. Stačilo zdolat první kopec a o výjimečnosti téhle etapy jsem se ještě utvrdila. Zelené louky, potoky vody, koně a modré nebe, nádhera a pastva pro oči. Ubíhá to rychle, jenže moje nohy se taky přibližují stavu, který přestává být komfortní. Ztrácíme náskok na krvelačné Basky, který jsme nasyslili v první půlce. H. se rozhodl závodit, já už nemůžu a si chvíli vyjasňujeme priority.
Dneska to bylo o fous, naposledy druzí. Těším se na 4. etapu, nejkratší, tranzitní, ryze andorskou.
4. etapa – 20 km/1900 m+/3:24
Nemám co bych k tomu dodala, snad jen, že jsem byla už dost unavená. Stehno tahat přestalo, začaly mě bolet obě stejně. Spím 2 hodiny. Večeříme v místní radnici a dostáváme památeční trička.
5. etapa – 34 km/2600 m+ /6:25
Etapy byly poskládány moc dobře. Horské, tedy chodecké se střídaly s tranzitními, běžeckými. Honza začíná vyšilovat. Ono se mu to nezdá, my opravdu spíš stojíme než jdeme. Pořád se ptá “jsi ok, jsi ok, jsi ok?!?” Já zas začínám šílet z něj. Mezi výdechy syknu, že “ano”. Pak se chci napít, skloním hlavu a jejda, asi zas tak úplně ok nejsem, když sedím na zemi. Baskové mizí z dohledu a mě je do breku. Předchází nás i 2. mix tým Tuga a v tu chvíli už regulérně brečím.
Do cíle v malebné vesničce Tavascan dobíháme šťastní, že jsme to zvládli. Nohy bolí pořád stejně, tuhnou kolena.
6. etapa – 34 km/2600 m+/5:19
Po včerejší krizi jsme se s H. konečně sladili. On už se neptá každou minutu na můj stav a jde se jen podle mě. A jde nám to náramně. Etapy se začínají prodlužovat a konce nemají konce. V cíli je zase krásně. Zrovna když se pakujeme na pokoj, začíná drobně pršet. Siesta s bouřkou za okny je dnes zasloužená. Bolí mě už celý člověk.
7. etapa – 44 km/2200 m+/ 7:17
Tahle etapa nebyla ani krátká, ani lehká. Procházeli jsme místy, která jsme znali z Buff Epic Trail. Potřetí za 2 roky jsem si dala lahodný horský ovesný koláč na chatě Refugio Saboredo. S Basky jsme svedli urputný boj. Posledních 15 km, to už byla moje jedna velká krize. Ale i tu jsme dokázali společnými silami překonat a poslední cílový oblouk v městečku Vielha jsme probíhali šťastní.
Nakonec jsme skončili na celkovém druhém místě. Tohle byl jeden z nejlepších týdnů, co jsem zažila. Hlavně díky komorní rodinné atmosféře, ideálnímu počasí a celému servisu. Důležité samozřejmě je, vybrat si toho správného parťáka. Závody dvojic můžou být zrádné. Ten slabší se snaží nezklamat silnějšího a často to může přepísknout. Nenacházím negativa a pokud bych mohla, jdu znova.
